Strážce hranic mě pozdravil a já jsem se na něho šťastně usmála. Po dvaačtyřiceti letech jsem se mohla dívat na lesíky, svahy a údolí, na aleje kolem silnic a pole u samot, kde bych se ukryla - jako kdysi, jako na jaře 1948, kdy jsem zachraňovala holý život.
Mnohá místa jsem si připamatovala. I jejich jména. Planá nad Lužnicí! Sem jsme jezdívali na prázdniny. České Budějovice! Známé náměstí s podloubím, věže, ulice. - Prosím vás, zastavte! požádala jsem svého průvodce. - Aspoň na chvíli. Usedli jsme v hotelu Gomel a naslouchala jsem okolo sebe českému hovoru. Pomalu jsem upíjela čaj, jako bych s každým douškem přijímala ovzduší kraje, který mi byl tak dlouho zakázán, na který jsem mohla jen vzpomínat a s nímž už jsem se v duchu dávno rozloučila. Dívala jsem se na lidi kolem a hádala jsem jejich pocity. Jsou zdejší a neváží si krásy, v níž žijí? Nebo se setkávají jako já s oživlými vzpomínkami a bojí se, že by je někdo mohl probudit ze sna? Zahánějí jako já sentimentalitu a snaží se tvářit samozřejmě, ačkoli by - jako já - potřebovali se někomu vyzpovídat a utěšit se? Už osmělena a trochu zvyklá jsem znovu vsedla do vozu a pokračovala v jízdě známou krajinou.
Miličín! Tady bývalo vždycky hodně sněhu, závěje, někdy se tu nedalo projet. A opravdu někde v úvozu zůstalo ještě trochu špinavého sněhu. Zůstal tu od té dávné doby? To ne, šlo tudy také dvaačtyřicet horkých let. A já jsem si uvědomila, že když jsem opouštěla českou zemi, bylo mi něco přes třicet. A dnes? Vidím v zrcátku své šedé vlasy. Tehdy, to byl čas Dívky v modrém a Maskované milenky. Zůstalo zde něco z něho?
