Autobiografická kniha Lídy Baarové "Života sladké hořkosti" popisuje autorčinu oslnivou filmovou kariéru, ale také závist, intriky, senzace bulvárního tisku a brutální nenávist. Ukazuje, jak snadno lze člověka nespravedlivě odsoudit jen na základě smyšlenek. V letech 1936 až 1938 svět netušil, jaká zvěrstva spáchá nacistický režim, protože jinak by asi těžko obětoval Rakousko, Československo a později Polsko. Přesto po válce byla Baarová zařazena do kategorie přisluhovačů nacistů a po 40 let komunistického režimu byla zapomenuta, i když čeští diváci mohli čas od času ji vidět v takových filmech jako "Lelíček ve službách Sherlocka Holmese", "Dívka v modrém", "Maskovaná milenka" nebo "Turbina".
Počítala jsem roky, měsíce, dny... Čím více jsem se blížila od Lince k Hornímu
Dvořišti, tím větší se mne zmocňovalo rozechvění. Krátce po únoru 1948 jsem
opouštěla tuto zemi jako štvanec, po němž každý mohl hodit kamenem. Žádná
nadávka nebyla dost hrubá. Prošla pak léta, těžká pro tuto zemi - i pro mne...
A dnes se vracím. Je dubnový den roku 1990, jako se hlásí na stráních prvními
květy, přibývá zeleně - a já smím překročit hranici mezi Rakouskem
a Československem jako člověk, ne příkopem, ale po silnici jako všichni ostatní.
Mám pas a legitimaci. Vracím se.
Strážce hranic mě pozdravil a já jsem se na něho šťastně usmála.
Po dvaačtyřiceti letech jsem se mohla dívat na lesíky, svahy a údolí, na aleje
kolem silnic a pole u samot, kde bych se ukryla - jako kdysi, jako na jaře 1948,
kdy jsem zachraňovala holý život.
Mnohá místa jsem si připamatovala. I jejich jména. Planá nad Lužnicí! Sem jsme
jezdívali na prázdniny. České Budějovice! Známé náměstí s podloubím, věže, ulice.
- Prosím vás, zastavte! požádala jsem svého průvodce. - Aspoň na chvíli.
Usedli jsme v hotelu Gomel a naslouchala jsem okolo sebe českému hovoru.
Pomalu jsem upíjela čaj, jako bych s každým douškem přijímala ovzduší kraje,
který mi byl tak dlouho zakázán, na který jsem mohla jen vzpomínat a s nímž
už jsem se v duchu dávno rozloučila. Dívala jsem se na lidi kolem a hádala jsem
jejich pocity. Jsou zdejší a neváží si krásy, v níž žijí? Nebo se setkávají
jako já s oživlými vzpomínkami a bojí se, že by je někdo mohl probudit ze sna?
Zahánějí jako já sentimentalitu a snaží se tvářit samozřejmě, ačkoli by
- jako já - potřebovali se někomu vyzpovídat a utěšit se?
Už osmělena a trochu zvyklá jsem znovu vsedla do vozu a pokračovala v jízdě
známou krajinou.
Miličín! Tady bývalo vždycky hodně sněhu, závěje, někdy se tu nedalo projet.
A opravdu někde v úvozu zůstalo ještě trochu špinavého sněhu. Zůstal tu od té
dávné doby? To ne, šlo tudy také dvaačtyřicet horkých let. A já jsem si
uvědomila, že když jsem opouštěla českou zemi, bylo mi něco přes třicet.
A dnes? Vidím v zrcátku své šedé vlasy. Tehdy, to byl čas Dívky v modrém
a Maskované milenky. Zůstalo zde něco z něho?
Baarová, Lída: Života sladké hořkosti. Nakl. Sfinga, Ostrava, 1991. ISBN: 80-900578-5-3. Ukázka: str. 85 - 86.